OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Závěrem loňského roku vyšel jeden zajímavý projekt nesoucí název DEVLIN. Stojí za ním zpěvák a jedna z hlavních postav švédské blackmetalové smečky SIEBENBÜRGEN. Zde se však od black metalu vzdaluje – jeho počin hudebně nejvíce připomíná gotický směr, ale se značně netradičním přístupem.
DEVLIN je svým způsobem zvláštní projekt. Po celou dobu si zachovává svou osobitost, která je stejně tak krásná, jako nepřístupná. Očekáváte-li další gotické album, plné jemných melodií, drsného chrčáku a líbezného hlásku (jak již to v mých recenzích bývá), tak musím odpovědět dost dvojsečně. Ano i ne. Chrčák a melodie ano, ale k tomu se ještě vrátím. Albu dominují především dvě věci, dvě složky hudby, které jsou ve zdánlivé disharmonii. Každá z nich je v celkové kompozici výrazným prvkem, budícím dojem, že se vzájemně nedoplňují, a přesto pospolu dávají albu vynikající zvuk, nádech, atmosféru. Jednak to jsou sekané kytarové rify. Nejsou složité, ale jejich nazvučení je zajímavé. Jejich krvavě syrový zvuk připomíná nazvučení kytar z dřevních dob metalu. Druhak je to hlas zpěvačky Lexi. Zapomeňte na nevýrazné vysoko posazené hlásky zpěvaček norské scény. Lexi je profesionální zpěvačka, působící jinak v rock-bluesové kapele, a Marcusovi se do cesty připletla jen šťastnou náhodou (asi tomu sám Ďábel chtěl...). Povětšinou se pohybuje v mezzosopránu, ale nedělají jí problém ani ostatní polohy. Popravdě řečeno, na Skandinávskou metalovou scénu dost netypický úkaz (napadají mě jen další dvě dámy, ale jmenovat nebudu). Marcus jí svým chrčákem přispívá jen poskrovnu a jen v prvních dvou skladbách má více prostoru.
Nepostradatelné klávesy dělají víceméně pozadí a syrovost celého projektu nikterak nenarušují, spíš naopak. Občas na ně Marcus hraje stejně úsečně jako na kytaru. Jejich zvuk místy připomíná tlukot kamenů o sebe, necpou se do první linie, ale jsou nepostradatelnou složkou pro atmosféru celku. Skutečně jemných líbivých melodií se dočkáme jen na dvou baladách, „Dying Dream“ a „Queen Of Razors“. Samotný název alba sedí již na první skladbu „Underworld“. Drsný, syrový nástup, nekompromisní zvuk kytar podpořen Ehlinovým vrčením (s přispěním hostujících zpěváků) vyvolává dojem deathu – naproti tomu však uchu lahodí ženský hlas, melodický refrén a klávesové pozadí. Jako by se dva styly nekloubily v jeden, ale zněly zároveň vedle sebe. V tomto duchu pokračuje i skladba následující s příznačným názvem „Death Is Our Kingdom“. V projektu DEVLIN spatřuji jistou naději pro již trochu skomírající gotickou scénu. Právě díky tomu, že se nesnaží svojí tvorbu zahalit do romanticky harmonického hávu. Dávají mu více drsnosti a obtížné stravitelnosti. Podobně milého překvapení jsme byli svědky i na posledním albu MADDER MORTEM.
Life had ended, leaving us empty, waiting for another dawn
Darkness embraced us with new life, and death began to form [...]
Death is our kingdom, we welcome thee in
V tomto duchu se nese většina textů DEVLIN. Smrt je hlavním tématem a Lexi velmi často zpívá z „pozice“ mrtvé milenky svému dosud žijícímu milému o jejich blízkém shledání. Lyrika à la DEVLIN je vůbec kapitola sama pro sebe, velmi neveselá, depresivní kapitola. „I´m longing for your cold embrace“. Na konci písně „Come To Me“ se dočkáme ultimátního řešení. Po posledním tónu uslyšíte u levého ucha výstřel a následný zvuk střely se vám ponese skrz hlavu, až zmizí kdesi v dáli na pravé straně. Ale to již nebudete nic vnímat, jen studené objetí své milenky, své Smrti. Esenci dekadence si lze vychutnat v „Sinners Paradise“, rozkoše i bolesti, neb právě na této skladbě Ehlin hraje stejně nemilosrdně na kytaru jako na klávesy. „Buried Deep“ zakončuje vítání smrti s rifem, při kterém se kroutí střeva a Lexi se loučí slovy, jež v sobě nesou pocit míru a spokojenosti:
„I am home, buried deep I found home, down below“
Jako lahůdku si DEVLIN ještě střihli skladbu „White Wedding“, v původní verzi od Billyho Idola – drsného blonďáka osmdesátých let. Řekl bych, že se mu musí ježit natužené vlasy, takhle přemršit jeho kytary; ježit nadvakrát, takhle skvěle přezpívat jeho hlasové partie. Má-li název „Grand Death Opening“ v sobě symboliku, pak se je na co těšit, času na to ve svých hrobech máme dostatek. Vítejte v království smrti!
8 / 10
Marcus Ehlin
- struny, klávesy, zpěv
Lexi
- zpěv
1. Underworld
2. Death Is Our Kingdom
3. Fade
4. Come To Me
5. Dying Dream
6. White Wedding
7. Divinity
8. Sinners Paradise
9. Queen of Razors
10. Buried Deep
Grand Death Opening (2002)
Vydáno: 2002
Vydavatel: Napalm Records
Produkce: Marcus Ehlin
Studio: Dead Bitch Studio
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.